Pověstmi opředené jmelí bílé (Viscum album L.): Historie jeho využívání v léčbě a látky v něm obsažené

Věnováno 100. výročí osamostatnění Katedry analytické chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

Abstrakt

The common white-berry mistletoe (Viscum album L.) has fascinated mankind with its uniqueness since time immemorial and is associated with rich symbolism and numerous legends. Despite its toxic content, it has been used for medicinal purposes for centuries and remains a research subject to this day. The introductory section of this article summarizes the biology of white-berry mistletoe, being followed by an overview of its occurrence in history: from archaeological findings to its mention in ancient authors (Hippocrates, Aristotle, Theophrastus, Strabo, Virgil, Pliny the Elder), as well as to its role in Celtic mythology, Norse sagas, and Christian tradition. The next section analyzes the medicinal uses of white-berry mistletoe from antiquity through the Middle Ages and Renaissance (including the views of Paracelsus and Bohemian medical texts), the Baroque period, to modern times. The final part of the article focuses on the groups of white-berry mistletoe constituents – phenolic compounds, lectins, viscotoxins, alkaloids, terpenes, and carbohydrates – highlighting their medical relevance and toxicity. White-berry mistletoe is presented as a remarkable medicinal plant with a rich history, while attracting permanent scientific interest due to its content of bioactive compounds with potential immunomodulatory and cytotoxic effects.

Full text English translation is available in the on-line version.

Jmelí bílé (Viscum album L.) fascinuje lidstvo svou výjimečností od nepaměti a je spojováno s bohatou symbolikou a řadou pověstí. Navzdory obsahu toxických látek bylo po staletí využíváno k léčebným účelům a dodnes zůstává předmětem výzkumu. Úvodní část práce shrnuje biologii jmelí, na niž navazuje přehledem jeho výskytu v historii: od archeologických nálezů přes zmínky u antických autorů (Hippokrates, Aristoteles, Theofrastos, Strabón, Vergilius, Plinius Starší) až po jeho roli v mytologii Keltů, severských ságách a křesťanské tradici. Následující část analyzuje léčebné využití jmelí od antiky přes středověk a renesanci (včetně názorů Paracelsových a českých lékařských knih), baroko až po moderní dobu. Poslední část práce se zaměřuje na skupiny obsahových látek jmelí – fenolické sloučeniny, lektiny, viskotoxiny, alkaloidy, terpeny a sacharidy – a jejich medicínský význam a toxicitu. Jmelí bílé je představeno jako pozoruhodná léčivá rostlina s bohatou historií a trvalým vědeckým zájmem díky obsahu bioaktivních látek s potenciálním imunomodulačním a cytotoxickým účinkem.